Fernando Báez. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru.

 

Fernando Báez. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. Přel. Daniel Nemrava, Pavlína Švandová a Radim Zámec, Host, Brno

KAPITOLA PATNÁCTÁ 

KNIHY SPÁLENÉ V KNIHÁCH

I  

Evropská literatura se od samého počátku zajímala o hrůzy, které paličství knih doprovázejí. V šesté kapitole Dona Quijota je scéna, v níž farář a lazebník (tedy církev a cenzura) vstupují do knihovny spícího Alonsa Quijana a zmocňují se stovky textů tohoto muže, kterého četba, a zejména četba rytířských románů, připravila o rozum. Okamžitě se dají do zkoumání knih a jednu po druhé vybírají k likvidaci. Quijanova neteř spolu s paní domu po nich žádají, aby knihy spálili co nejrychleji, hlavně dříve, než se pán vzbudí. Nakonec hoří Rekovné činy Esplandiána a všichni jeho udatní následovníci spolu s Donem Olivantem z Laury, Florismartem z Hirkánie, Rytířem Platirem, Rytířem z Kříže, Palmerínem z Olivy, Donem Belianísem a dalšími.

Tento skvělý výčet knih španělského písemnictví není však jediným. Christopher Marlowe v Tragické historii Doktora Fausta, díle publikovaném jedenáct let po autorově smrti, vložil hlavnímu hrdinovi do úst slova, která nás nepřestávají udivovat: „Neškleb se, peklo! Nechoď, Lucifere! / Spálím své knihy! – Ach, Mefistofele!“1

William Shakespeare svou poslední hru nazvanou Bouře uvedl na počest královské dcery Alžběty. Sám se ujal hlavní role Prospera a ten v díle praví: „A hloub’, než olovo kdy stačilo, své knihy utopím.“2 Zatímco tedy Marlowův Faust své knihy raději spálil, Prospero je odevzdal vodnímu živlu. Snad to má nějaký skrytý hlubší smysl. Možná Faust toužil po rychlé spáse, kdežto Prosperovi stačilo pomalé odpouštění.3

Francisco de Quevedo nechal ve své satiře El sueño del infierno(Sen o pekle, též pod názvem Las zahúrdas del Plutón) hořet desítky čarodějů společně s jejich knihami. Mezi ztýranými odpadlíky v tomto pekle najdeme Cornelia Agrippu, Johannese Trithemia, Julia Caesara Scaligera, Artefia a přemnoho dalších. Také Baltasar Gracián se ve svém podivuhodném Kritikonuzmiňuje o pálení knih. Ve čtvrté hlavě (KRISIS IV.) druhé části, kde se mluví o knize Základy státu od Giovanniho Botera, se dočítáme:

Hleděl skoupit všechny výtisky a dal za ně, co žádali; a zatímco všichni se domnívali, že to činí pro to, že si jí velice váží a chce ji předložit svému panovníkovi, bylo tomu naopak. Aby se mu nedostala do rukou, přikázal ten muž postavit velkou hranici a spálit všechny výtisky a popel z nich rozptýlit do větru.4

II

Hrabě Jan Potocki (1761–1815), jeden nejvýstřednějších spisovatelů literární historie, vložil do svého Rukopisu nalezeného v Zaragoze, vydávaného po částech mezi lety 1804 až 1814, epizodu nazvanou „Příběh Diega Herváse, vyprávěný jeho synem, Zavrženým poutníkem“. Jde o kroniku vzdělance jménem Hervás, jenž napsal encyklopedii o všech věcech tohoto světa.

Když se Hervás vrací z cesty po Asturii, nachází své celoživotní dílo zničené:

[…] přišel domů a našel na dveřích neporušenou pečeť, otevřel je a uviděl… svých sto svazků rozdrásaných na cáry, vytrhaných z vazeb, všechny stránky pomíchané a rozházené na podlaze. […] Příčina pohromy byla tato: Hervás předtím nejídal doma. Krysy, které se tak hojně vyskytují v madridských domech, neměly proč navštěvovat jeho byt. Našly by tam totiž k hodování nanejvýš několik opsaných per. Ale jinak to dopadlo, když do pokoje donesl sto svazků napuštěných čerstvým klihem a když se notabene téhož dne z bytu odstěhoval. Krysy přilákané vůní klihu, povzbuzené tichem v místnosti, se houfně shromáždily, knihy převrhly, ohryzaly a sežraly...5

Edgar Allan Poe v Předčasném pohřbu napsal: „Podnikal jsem namáhavé výlety. Vdechoval svěží nebeský vzduch. Začal jsem přemýšlet o jiných námětech, než je smrt. Odložil jsem lékařské knihy. Spálil jsem Buchana. Přestal jsem číst ,Noční myšlenky‘.“6Heinrich Heine zachytil historicky doložené pálení knih ve svém díle Almansor (1821). V nenapodobitelném dialogu mezi Almanzorem a Hasanem, v němž rozmlouvají o pálení Koránu v Granadě, se od Hasana dozvídáme: „To byla předehra; kde pálí knihy, tam lidi také pálí nakonec.“7

Nathaniel Hawthorne (1804–1864) ve svém textu Earth’s Holocaust(Zkáza Země) předkládá myšlenku, jež se v dějinách lidstva neustále vrací: potřeba vybudovat nový svět od prvopočátku, tedy jako jakýsi nepopsaný list. V Hawthornově textu se lidstvo, znavené nadměrným hromaděním poznatků a věcí, rozhodne na prériích dalekého Západu zažehnout gigantickou hranici, do níž naháže noviny, časopisy, heraldické znaky, vyznamenání, kořalku, zbraně, všemožné výdobytky technologie, mechaniky a lidského ducha, samozřejmě včetně knih.

V roce 1857 spatřil světlo světa Ekkehard, historický román Josefa Viktora von Scheffela (1826–1886). V jedné pasáži odehrávající se před jakýmsi klášterem, jehož knihovna byla celá zničena, spolu debatují dva Hunové, Ellak a Hornebog. Mrzutý, vyčerpaný a poněkud udivený Hornebog rozetne mečem jednu z knih a v té chvíli začne nezapomenutelný dialog:

„Bratře, k čemu jsou dobré tyto čmáranice a klikyháky?“
Ellak ovládající základy latiny si knihu vzal, roztržitě v ní zalistoval a po delší chvíli odpověděl: 
„Západní vzdělanost, milý brachu. Jistý Boethius zaplnil tyto listy. Myslím, že v nich jsou krásné věci o útěše filozofií.“8
Hornebog se na chvíli zamyslel a vypadal, jako by pochopil. Nakonec ovšem opáčil: 
„Filo… Žofie? Co ta má společného s útěchou?“
„Nejedná se v řeči veršů o půvabnou ženu,“ řekl Ellak. „A také to není pálenka. Těžko se to vysvětluje v řeči Hunů. Podívej… když někdo neví, proč je na světě, a chce to mermomocí vědět, pak je tady pro něj to, čemu na Západě říkají filozofie. Slyšel jsem, že autor těchto řádků úpěl v žaláři ve věži v Pavii, až ho nakonec palicemi umlátili k smrti.“ 
„Však si to zasloužil,“ řekl Hornebog. „Kdo třímá meč v ruce a sedí pevně v sedle, ten dobře ví, proč chodí po tomto světě. A kdybychom to my nevěděli líp než ten, co načmáral tyhle klikyháky na kus oslí kůže, nebyli bychom tady, nýbrž bychom brali nohy na ramena zpátky po březích Dunaje.“ 
Zmlkl, avšak jedna myšlenka mu neustále vrtala hlavou. Obrátil se znovu na svého druha a bez zaváhání mu řekl: „Jaké štěstí, že tohle všechno vymysleli.“ 
„A to proč?“ otázal se Ellak. 
„Protože ruka, co vzala brk na psaní, nikdy nedokáže sevřít pevně meč a zatnout hluboko do masa a pošetilosti, které poblouznily onu hlavu, když se jednou octnou vepsané do knihy, poblázní dalších sto mozků. A o sto takových duší navíc rovná se o sto vojáků méně, proti nimž budeme bojovat.“

1. „Tragická historie o doktoru Faustovi“. In Bejblík, Alois (ed.): Alžbětinské divadlo. Shakespearovi předchůdci, přel. Alois Bejblík, Praha: Odeon, 1978, s. 359.zpět 
2. Akt V, Scéna I, přel. F. L. Čelakovský (1870).zpět 
3. Doporučuji zhlédnout film od Petera Greenawaye Prospero’s books (Prosperovy knihy, 1991).zpět 
4. Baltasar Gracián: Kritikon, přel. Josef Forbelský, Praha: Odeon, 1984, s. 235.zpět 
5. Jan Potocki: Rukopis nalezený v Zaragoze, přel. Jaroslav Simonides, Praha: Odeon, 1973, s. 460. zpět 
6. Edgar Allan Poe: Předčasný pohřeb a jiné povídky, přel. Josef Schwarz, Praha: Mladá fronta, 1970, s. 150.zpět 
7. Heinrich Heine: Německo — zimní pohádka; Atta Troll, Almansor, přel. Eduard Petiška, Praha: SNKLHU, 1953, s. 197.zpět 
8. Zde naráží na slavný Boëthiův spis Filosofie utěšitelka, přel. Josef Hrůša, Praha: Bohuslav Hendrich, 1942. Pozn. překl.zpět

Celý text ukázky v pdf

překlad © Daniel Nemrava, Pavlína Švandová a Radim Zámec